13/01/2026
Washington v tempu, kterému svět nestačí: Trumpův druhý mandát jako lekce z politického blesku.
Když se Donald Trump vracel do Bílého domu, mnozí očekávali reprízu jeho prvního období – chaos, tweety a neustálé personální obměny. Realita roku 2026 je ale jiná.
Je mnohem systematičtější, tvrdší a především neuvěřitelně rychlá. Jako pozorovatelka ze starého kontinentu vidím zásadní rozdíl: tentokrát nepřišel Trump s týmem nováčků, ale s precizně připraveným plánem, který začal vykonávat vteřinu po své inauguraci.
Rychlost jako nástroj moci.
V novinařině často mluvíme o „prvních sto dnech“ prezidenta. U Trumpa bychom ale měli mluvit spíše o „prvních sto hodinách“. Intenzita, s jakou jeho administrativa chrlí exekutivní příkazy, je ohromující. Nejde jen o kosmetické změny; jde o hlubokou přestavbu státní správy, která v podstatě mění DNA amerických institucí.
Zatímco dříve se o každém zákonu či jmenování vedly měsíce debat, dnes sledujeme proces, který připomíná spíše průmyslovou linku. Tato rychlost není náhodná, je to strategie. Má za cíl paralyzovat opozici a soudní systém, který nestíhá na každou jednotlivou změnu reagovat včas.
Srovnání, které mrazí: Proč Rusko a Maďarsko zaostávají?
Často slýcháme srovnání s Viktorem Orbánem v Maďarsku nebo Vladimirem Putinem v Rusku.
Jako někdo, kdo se věnuje analýzám totalitních tendencí, musím říct, že tato srovnání začínají pokulhávat, ovšem v neprospěch Spojených států.
V Maďarsku trvalo roky, než si Orbán podmanil klíčové instituce a média. V Rusku byla cesta k naprosté kontrole dlážděna dekádou postupné eroze svobod. V dnešní Americe se podobné systémové posuny odehrávají v řádu týdnů.
Transformace americké státní služby a ohýbání nezávislosti ministerstva spravedlnosti probíhá s efektivitou, kterou by mu mohli v Budapešti i Moskvě závidět. Šokující není jen to, co se děje, ale s jakou lehkostí to systém, který jsme považovali za nejrobustnější na světě, přijímá.
Společnost v „normalizačním“ šoku.
Nejvíce mě jako novinářku fascinuje společenská odezva. Vidíme fascinující paradox: na jedné straně hluboký odpor části veřejnosti, na druhé straně nebezpečně rychlou adaptaci na „nový normál“. Lidé si zvykají na věci, které by ještě před pár lety vyvolaly celonárodní stávku.
Rychlost změn totiž způsobuje únavu. Veřejnost je zahlcena tolika zásadními zprávami denně, že ztrácí schopnost rozlišit, co je ještě běžná politika a co je už zásah do základů demokracie.
A právě v této šedé zóně únavy se Trumpovi daří nejlépe.
Co to znamená pro nás?
Díváme-li se na to z Prahy nebo Paříže, neměli bychom propadat pocitu, že se nás to netýká. Amerika vždy udávala tón globální politice. Pokud se ukáže, že demokratické instituce lze „přepsat“ během jednoho volebního období takto bleskovým tempem, stane se Washington manuálem pro autokraty po celém světě.
Otázkou už není, zda Trump změní Ameriku. Otázkou je, co z té staré Ameriky zbyde, až se prach z této politické bouře usadí.
A my, novináři, máme jedinou roli: nenechat se tou rychlostí unavit a dál se ptát na věci, které mají zůstat skryté pod nánosem exekutivních příkazů.
